Mahákášjapův stožár


Ánanda se zeptal Mahákášjapy: "Velectěný ti předal róbu ze zlatého brokátu. Co jiného ti ještě předal?"
Kášjapa řekl: "Ánando!"
Ánanda odpověděl: "Ano!"
Kášjapa pravil: "Strhni stožár před branou!"
Wu-menův komentář:
Pokud dokážete říci rozhodující slovo, které je důvěrné (vhodné) pro tento případ, pak uvidíte, že setkání na vrchu Grdhrakúta je stále ještě v plném proudu. Nedokážete-li to, pak Vipašjin Buddha stále ještě nedošel pravé jemnosti o kterou usiluje od nejstarších dob.
Wu-menův verš:
"Zvolání je dobré, odpověď je vhodná" -
kolik se o tom už namluvilo s rozzářenýma očima!
Starší bratr zavolá, mladší bratr odpoví - rodinná ostuda;
je zde jaro, které nepatří Jin a Jang.
Mahákášjapa byl indický bráhman, žijící v 5.století před n.l., jenž byl nástupcem Buddhy Šákjamuniho, prvním dědičným učitelem naší linie. Zkrácená forma jeho jména (Kášjapa) bývá důvodem k jeho zaměňování se šestým z dávných Sedmi buddhů (předcházejících Šákjamuniho linii), Buddhou Kášjapou - mytologickou osobností.
Za Šákjamuniho života byl Mahákášjapa jedním z nejprominentnějších následovníků, známým především pro svoji znalost Vinaji, tj. morálních zásad a pravidel. Po Buddhově smrti svolal Mahákášjapa velké shromáždění pěti set starších, aby kodifikovali učení jejich mistra. On byl zvolen za předsedu tohoto shromáždění a posloužil jako rozhodčí v diskusích o Vinaje a Dharmě. A tak je podstatnou měrou zodpovědný za založení klasického buddhismu.
Ánanda byl mladším bratrancem Šákjamuniho Buddhy. Říká se, že se narodil právě té noci, kdy Šákjamuni zažil své velké osvícení. Doprovázel Buddhu na každém kroku posledních 20 let Buddhova života. Později, na onom velkém shromáždění starších, byl vybrán, aby přednesl Buddhova teišó, tak, jak si je pamatoval, neboť měl mimořádnou paměť. Byl schopen přednést i ta kázání, která byla pronesena v době, kdy byl ještě dítětem a tudíž byl příliš mlád na to, aby se jich zúčastnil. A tak každá sútra začíná Ánandovými slovy - "Tak jsem slyšel."1

Mimořádná paměť není nutně talentem, který vede ke kenšó. Jako jiní géniové mezi našimi předchůdci v Dharmě, měl Ánanda potíže se samotnou praxí. Ve skutečnosti nebyl schopen nahlédnout svoji pravou podstatu v průběhu Buddhova života. Nakonec mu však přece jen byla jeho inteligence pomocí v jeho učení.
V tomto případě je Ánanda zaměstnán předáním učení. Říká Mahákášjapovi: "Velectěný ti předal róbu ze zlatého brokátu. Co jiného ti ještě předal?" Bylo to něco hmatatelného? Něco mystického? Mnoho případů v našem studiu kóanu zkoumá předmět předávání. Ohrada bez brány zahrnuje dva příběhy, vztahující se k tomuto příběhu: příběh 6., vylíčení Mahákášjapova vlastního převzetí, a příběh 23., "Ani dobro, ani zlo", ve kterém se hlavní mnich Ming snaží napravit to, o čem se on a jeho bratři domnívají, že bylo chybou v předání. Tak jsme pod tlakem závažnosti tohoto předmětu. Ale na jednom místě Wu-men poznamenává: "Jestliže řeknete, že oko pokladu může být předáno, bylo by to totéž, jako kdyby ten stařík se zlatou tváří podváděl lidi hřmotným hlasem v městské bráně. Jestliže řeknete, že oko pokladu nemůže být předáno, proč potom Buddha řekl, že je předal Mahákášjapovi?"2
V období Tchang a Sung bylo v Číně zvykem, že učitel daroval svému žákovi svůj portrét, a to bylo znamením předání. V Japonsku, počínaje obdobím Kamakura, byla znakem předání učitelova kaligrafie, uvádějící žákovo nové, učitelské jméno. Ale opět, tak, jako Buddhova róba, jsou tyto věci jen symboly, kusy papíru, prsty, na něco ukazujícími.
Mahákášjapa reagoval na Ánandovu otázku přímo. Neřekl: "Nestarej se o předání." Ale zavolal: "Ánando!" Nic nepřiláká něčí pozornost lépe, než zaslechnutí vlastního jména.
Ánanda řekl: "Ano!" V 10. příběhu Čching-šuej odpovídá stejným způsobem Cchao-šanovi, se stejnou dokonalostí. Ale následující reakce obou učitelů se liší, alespoň ve svém vyjádření.
V knize Zen v anglické literatuře (Zen in English Literature) hovoří R.H. Blyth o své první zkušenosti naslouchání teišó z Ohrady bez brány - možná, že to byl právě tento případ. Róši neustále říkal: "Když někdo zavolá 'Haló', tak byste se mu měli ozvat 'Ano!'" Opakoval "Haló" a "Ano" tak často, že Blyth je začal vidět jako jakýsi vtip.3 Je to určitý vtip - kohouti, psi a děti o tom vědí. Když měl syn jednoho z členů našeho Koko An Zendó čtyři roky, řekl své matce "Hádej co?" A ona řekla: "Co?" Načež on na ni zařval: "Tohle co!" - a mlátil se smíchy. Trvalo jim rok, nebo déle, zvyknout si na tento vtip. Myslím, že studenti zenu znají takovéto vtipy. Lin-ťi a jeho lidé je znali, nebo se tak alespoň zdá ze způsobu, jak vždy, jeden na druhého, křičeli.4 Všichni se smějí, a každý list na každém stromě se třese.
Když zvoní telefon: Crrr - tak je to zvuk, který je všude! Když vaše dítě reaguje, a zavolá: "Telefon!", tak to je jediný zvuk všude! Celý vesmír zvoní! Celý vesmír křičí "Telefon!" To je to volání, na které jsme čekali.
Pokud jste vše odhodili - všechny myšlenky o sobě, všechny myšlenky o předání sobě - pak celý vesmír křičí "Haló!" Jen to "Haló" A celý vesmír volá "Ano!" Jen to "Ano!" Toto je ten fakt o předání.
Mahákášjapa pak říká: "Strhni stožár před branou". Vztyčená vlajka hlásá, že róši dnes přednese teišó. Někteří studenti řeknou: "Mahákášjapa chtěl říci: 'Stáhni vlajku, nepotřebujeme teišó'." Samozřejmě, že v určitém smyslu zde není potřeba teišó. Má to mít takovýto smysl zde? On neříká jenom: "Stáhni vlajku." Volá: "Strhni stožár před branou, vlajku a vše ostatní!" Zde je rozluštění hádanky.
Wu-men to komentuje: "Pokud dokážete říci rozhodující slovo, jež je vhodné pro tento případ, pak uvidíte, že setkání na vrchu Grdhrakúta je stále ještě v plném proudu." Bylo to na hoře Grdhrakúta, jak cituje legendu 6. příběh, kde Buddha pozdvihnul květinu a Mahákášjapa se usmál - a tak byla Dharma předána poprvé.
Otočení květinou bylo zvoláním. Úsměv byl reakcí. Mahákášjapa a Ánanda pokračují v tom setkání, tak, jako my pokračujeme v našich vlastních dialozích. Co je Mu? Reagujete-li, pak na sobě máte Buddhovu róbu ze zlatého brokátu.
Proberme znovu Wu-menův komentář: "Pokud dokážete říci rozhodující slovo, jež je důvěrné (vhodné) pro tento případ ..." Důvěrné! Zas a zas nalézáme toto slovo zdůrazňované ve studiu zenu. Pokud jste důvěrní, pak jste s tím za jedno. Nejste-li důvěrní, pak jste ve své hlavě odděleni, ztraceni ve svých myšlenkách, neschopni slyšet.
Být důvěrný s Mahákášjapou a Ánandou znamená rozeznat hodnotu volání a odpovídání. Takovéto poznání je transformační - v rodině, v Buddhově sanze, na pracovišti; dotyčný je dobrého srdce, hodný a štědrý. Člověk, který chápe Zen jako něco vyhrazené pro jeho vlastní samádhi, ten nemůže být opravdu důvěrný. Zenový "drsňák" je jen imitací Zenu. Toto je nejdůležitější bod.
A pokud nemůžete být důvěrní, pak "Vipašjin Buddha stále ještě nedošel pravé jemnosti o kterou usiluje od nejstarších dob". Vipašjin Buddha byl prvním ze Sedmi dávných buddhů. Objevil se v nejstarších mytologických časech - mohlo by se říci ještě před Adamem. Úplně od samého počátku Vipašjin Buddha - vy sami - usiluje o poznání základní podstaty, a stále ještě není připraven říci "Ano!"
Wu-menův verš zní: "Zvolání je dobré, odpověď je důvěrná, kolik lidí již o tom hovořilo s rozzářenýma očima!" Mnoho lidí se dohaduje, zda bylo blíže k pointě zvolání "Ánando!" nebo odpověď "Ano!". Mniši v období dynastie Tchang se mezi sebou rádi dohadovali o Dharmě, tak jako dnešní studenti Zenu upadají do sporů o základní body. Nan-čchuan v jednom takovémto případě zasáhnul (14. příběh), a my máme pocit, že ostatní učitelé neschvalují takovéto dohady. Já sám je shledávám vcelku přirozenými, dokonce nápomocnými, ovšem v jistých mezích. Stejně jako čtení zenových knih, i probírání různých bodů ve starých textech může byt jakýmsi teišó nebo osobním pohovorem. Někteří moji kolegové by s tím nesouhlasili, já si však myslím, že je lepší nechat lidi vyčerpat jejich spekulativní sklony přirozeně. Neboť, jsou-li to vášniví studenti zenu, pak se naučí rozlišovat pravdu od chyby v procesu disputace, a nakonec budou jejich spekulace nahrazeny odhalením Buddhovy Cesty.
"Starší bratr zavolá, mladší bratr odpoví - rodinná ostuda". Wu-men hovoří o rodině, které si nade vše vážil. Co je to ona ostuda? Prohlédněte zde Wu-menovu ironii.5
A teď přicházíme k pasáži "jaro, které nepatří Jin a Jang." Toto je jediný odkaz k Jin a Jang v našem studiu kóanů, přes veškeré jejich zdůrazňování v některých praktikách, jež se označují jménem zen. Podle taoistické filosofie to jsou polarity života: činnost a pasivita, světlo a tma, muž a žena, kyselina a alkálie. Toto jsou užitečné body k oné poznámce, přesto se však nedotýkají podstaty. Které období nepatří Jin a Jang?
Vyložte tuto poslední větu v kontextu tohoto kóanu, a rovněž v pojmech každodenního života. Které je to jaro, jež nepatří Jin a Jang, ve vztahu mezi Mahákášjapou a Ánandou? Jak byste to poznali, dejme tomu, když se podíváte za časného rána z okna?


Poznámky:
1. Bimala Churn Law (překl.): Saddamma-Sangaha: A Manual of Buddhist Historical Traditions (University of Calcutta. Kalkata 1941),s. 19-36.
2. Příběh 6., Wu-menův komentář.
3. Blyth: Zen in English Literature, s. 21.
4. Sasaki: Recorded Sayings of Ch'an Master Lin-chi, s. 3.
5. Shibayama: Zen Comments on the Mumonkan, s. 163.

1