Energie, známá v Japonsku jako "ki" (v Číně "čchi"), proudí celým organismem jako soustava řek, navzájem spojených průlivy. Někdy může dojít k poruše nebo přerušení plynulého toku "ki" v těle, a tak se tvoří v určitých oblastech blokace neboli městnání, zatímco v jiných naopak proud energie slábne. To vše vede k projevům fyzických symptomů, k duševní nebo citové nevyrovnanosti nebo prostě k pocitu, že "není všechno úplně v pořádku".
Druh stimulu, který se aplikuje na akupunkturní body a meridiány, má největší vliv na výsledný léčebný efekt, ačkoli neméně důležitý je také způsob aplikace stimulu. Obecně řečeno jsou jehly (akupunktura) nejúčinnějšími prostředky na snížení energie v určité oblasti, zatímco aplikace horka moxováním energii dodává. Někde uprostřed se nachází terapie pomocí rukou (akupresura, shiatsu), která je schopná podle potřeby vitální energii dodat či odebrat. Avšak i akupunkturní jehly mohou energii dodat, či moxy odebrat, ovšem je třeba použít příslušnou techniku.
Během působení na meridiány a na specifické body za účelem regulace jejich energetické hladiny účinkuje tlak také na fyzické úrovni a stimuluje oběhový, lymfatický a hormonální systém organismu, stejně jako reguluje aktivitu obou oddílů autonomního nervstva.
To vše napomáhá aktivaci samoléčících mechanismů lidského těla. Terapeuti shiatsu přiznávají, že léčebný efekt, k němuž dochází v průběhu sezení, je do značné míry způsoben právě stimulací samoléčících schopností pacientova organismu. Terapeut zde sehrává roli katalyzátoru, který obrací pozornost organismu k určitým aspektům tělesné, psychické nebo duchovní složky, která nefunguje správně tak, jak by měla. Není nic neobvyklého, když pacient po ukončení sezení řekne: "Nevěděl jsem, že je to místo bolestivé (zatuhlé), dokud jste mě tam nezmáčkl." Tak často nám "chybí spojení" s naším tělem a tak často neznáme své vlastní potřeby, že kontakt s terapeutem, v němž se projevuje pozorná péče a zájem plný soucítění, může pacientovi při léčbě metodou shiatsu významnou měrou pomoci k novému poznání vlastního těla a to nám opět pomůže rozvolnit pocity odcizení a omezení v možnostech komunikace s ostatními lidmi.
O co se opírá diagnostika? Čínští filozofové nazývali stupeň reality vnímatelný našimi smysly "deset tisíc věcí". Používali průsečíky jin a jang a pět následných vlastností všech věcí, aby vytvořili zjednodušený obraz, který by umožňoval popis hmotné skutečnosti. To zároveň pomohlo orientálním lékařům pochopit podobně nekonečnou jednotu lidského těla.
| Dřevo | Oheň | Země | Kov | Voda | |
| směr | východ | jih | střed | západ | sever |
| roční období | jaro | léto | pozdní léto | podzim | zima |
| klimatický vliv | vítr | horko | vlhko | sucho | chlad |
Číňané zjistili, že všechny naše vnitřní orgány fungují vždy v párech - plné (jin) orgány jsou doplněny dutými (jang), plíce (jin) jsou např. ve vztahu k tlustému střevu (jang).
| Dřevo | Oheň | Země | Kov | Voda | |
| orgány Jin | játra | srdce | slezina a slinivka | plíce | ledviny |
| orgány Jang | žlučník | tenké střevo | žaludek | tlusté střevo | močový měchýř |
| mají vliv na | krev | duch | tělesná váha | energie | vůle |
| uchovávají Jin | krev | cévy | výživná energie | energie | esence |
| vedou do | oči | prsty u nohou | rty | nos | uši nebo dvě Jin |
| dělí se na | nehty | barva obličeje | rty | kůže nebo chlupy | vlasy |
Spojení vnitřních jin a jang orgánů s každým z pěti základních prvků je jedním z nejdůležitějších předpokladů pro udržení rovnováhy v organismu. Pokud je orgán jang příliš nadproduktivní, jin orgán se stane méně aktivním a když funkce jin stoupá, činnost jang klesá. Tato komplementarita jin a jang rovnováhy mezi orgány je velmi důležitá pro diagnostiku i léčbu příslušných orgánů.
Existují dvě protikladné, ale komplementární tendence v organismu, které zajišťují a udržují v těle rovnováhu v pěti stupních. První je oběh tvoření, v němž:
Rovnováhu tohoto oběhu zajišťuje kontrolní oběh, v němž:
Schéma ovlivnění jednotlivých orgánů:
Orientální lékařství takto poskytuje léčiteli pevný rámec pro posouzení aktuálního energetického stavu a z něho vyplývajících potřeb organismu a umožňuje mu objasnit, proč pacient v určitých tělesných partiích nebo orgánech trpí napětím a v jiných naopak pocitem slabosti.